ČR potřebuje nový horní zákon
15. 2. 2009
Dosud platná norma vychází z toho, že těžařem je totalitní stát. Navzdory některým úpravám zákona prováděným od 90. let to dává dnešním soukromým vlastníkům důlních společností neodůvodnitelné výhody ve vztahu ke státním organizacím, samosprávám a občanům.
Zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství, zkráceně horní zákon, schválilo Federální shromáždění Československé socialistické republiky 19.4.1988 s účinností od 1.7.1988. Zákon prošel novelizacemi v letech 1991, 1993, 2000, 2001, 2002, 2003, 2005 a 2007, přičemž v některých letech byl upravován hned několikrát. Navzdory tomu dnes nepředstavuje z hlediska nastavení vztahů důlních společností k orgánům státní správy a samosprávy normu právě ideální.
Předlistopadový zákonodárce v duchu doby nepočítal s tím, že by se stát jako těžař měl nějakým zásadním způsobem ohlížet na představy dotčených samospráv, nebo dokonce občanů. To pak podtrhovalo dlouhodobě budovanou představu o výjimečnosti báňského průmyslu, která dodnes přetrvává v argumentaci odpůrců modernizace horního práva. Zmínky o nabídkách výměny „obstarožních obydlí“ v Horním Jiřetíně nebo Černicích za „moderní domky“ zní potom jako hesla z budovatelských filmových týdeníků.
Moderní demokratická norma by měla postavení důlních společností, orgánů státní správy a dotčených samospráv narovnat. Stát by měl nově hájit především zájmy svých občanů a nikoli zájmy těžařů proti samosprávám. Konkrétně to znamená donutit těžařské společnosti dodržovat pravidla uložená v současnosti platnou normou a zrušit jejich předkupní právo na státní pozemky coby nástroj k vydírání samospráv. Úprava je žádoucí také pro stanovení pravidel případného odebrání povolení k hornické činnosti orgánem státu.
Logickým zájmem důlních společností bude naproti tomu samozřejmě udržet v platnosti současnou posttotalitní legislativu, která jim ve srovnání s jinými ekonomickými nebo veřejnoprávními subjekty poskytuje značné výhody. Zůstat štikou v rybníce bude jistě stát za užití nevídaných argumentů, byť by se třeba míjely s realitou. Ať už to bude oprašování iluzí o energetické soběstačnosti, nebo připomínání nedávné plynové krize, která ovšem byla více krizí politickou než surovinovou. Nezbývá, než doufat v moudrost našich zákonodárců.
Zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství, zkráceně horní zákon, schválilo Federální shromáždění Československé socialistické republiky 19.4.1988 s účinností od 1.7.1988. Zákon prošel novelizacemi v letech 1991, 1993, 2000, 2001, 2002, 2003, 2005 a 2007, přičemž v některých letech byl upravován hned několikrát. Navzdory tomu dnes nepředstavuje z hlediska nastavení vztahů důlních společností k orgánům státní správy a samosprávy normu právě ideální.
Předlistopadový zákonodárce v duchu doby nepočítal s tím, že by se stát jako těžař měl nějakým zásadním způsobem ohlížet na představy dotčených samospráv, nebo dokonce občanů. To pak podtrhovalo dlouhodobě budovanou představu o výjimečnosti báňského průmyslu, která dodnes přetrvává v argumentaci odpůrců modernizace horního práva. Zmínky o nabídkách výměny „obstarožních obydlí“ v Horním Jiřetíně nebo Černicích za „moderní domky“ zní potom jako hesla z budovatelských filmových týdeníků.
Moderní demokratická norma by měla postavení důlních společností, orgánů státní správy a dotčených samospráv narovnat. Stát by měl nově hájit především zájmy svých občanů a nikoli zájmy těžařů proti samosprávám. Konkrétně to znamená donutit těžařské společnosti dodržovat pravidla uložená v současnosti platnou normou a zrušit jejich předkupní právo na státní pozemky coby nástroj k vydírání samospráv. Úprava je žádoucí také pro stanovení pravidel případného odebrání povolení k hornické činnosti orgánem státu.
Logickým zájmem důlních společností bude naproti tomu samozřejmě udržet v platnosti současnou posttotalitní legislativu, která jim ve srovnání s jinými ekonomickými nebo veřejnoprávními subjekty poskytuje značné výhody. Zůstat štikou v rybníce bude jistě stát za užití nevídaných argumentů, byť by se třeba míjely s realitou. Ať už to bude oprašování iluzí o energetické soběstačnosti, nebo připomínání nedávné plynové krize, která ovšem byla více krizí politickou než surovinovou. Nezbývá, než doufat v moudrost našich zákonodárců.
připravil: PhDr. Robin Böhnisch
(poslanec PČR)
(poslanec PČR)